Lidová vesnická architektura spoluvytvářela obraz venkovského prostoru jižních Čech.  Nejstarší sídla zde vznikala již od pravěku v zemědělsky příznivějších polohách zejména podél toků velkých řek. Soustavnější osidlování nastává postupně od 11. století díky kolonizační činnosti klášterů a později ve 12. až 14. století i na dalších územích v souvislosti s tzv. velkou kolonizací. 

V průběhu 16. až 19. století jsou v důsledku podnikatelské činností šlechty zakládány sklářské, hornické, dřevorubecké  a jiné osady především v obtížně dostupných horských terénech a osidlovací proces se tím tak uzavírá.

Jižní Čechy lze právem označit za skutečnou pokladnici lidové architektury, jak z hlediska počtu dochovaných památek, tak co se týče její historické a architektonické hodnoty, autenticity a ucelenosti. Jsou zde zastoupeny vesnické stavby z období konce 15. století až po první třetinu století dvacátého, značně typologicky různorodé, s řadou zachovalých archaických konstrukčních řešení, ojedinělou originální výtvarnou výzdobou, s mimořádným citem včleněné do přírodního prostředí.

V Jihočeském kraji také najdeme nejvyšší počet jedinečně zachovalých vesnických sídel u nás, čehož dokladem je 16 vesnických památkových rezervací (VPR) a 54 vesnických památkových zón (VPZ). Tyto jsou však jen vybranými ukázkami z nesrovnatelně širšího potenciálu památkově cenných vesnic a z mimořádného množství drobných památek rozesetých po celém území kraje. Právě v nich je vepsáno výrazné svědectví o naší minulosti, jehož bychom si měli vážit, chránit jej a čerpat z něj poučení pro současnost.

Představme si nyní podrobněji nejcharakterističtější základní stavební oblasti lidové architektury v jižních Čechách.   /PB